Otakar Griese
Předmluva
Kdyby se byl někdo ještě před několika lety odvážil psáti vážně o možnosti očarování, bylo by
se jistě pochybovalo o jeho zdravém rozumu. Dnes však, kdy vědecký okkultismus dobývá na materialistickém
positivismu jedné pozice za druhou, kdy nejnovější výzkumy na poli chemie potvrzují dříve
tolik zesměšňované teorie alchymické, kdy na nejvyšší míru podvodníky zdiskreditovaná astrologie
svými nepopiratelnými divinačními fakty a matematickou přesností slaví nad předpojatostí zástupců
oficiální vědy pravé triumfy, dnes, kdy spiritismus a hypnotismus odestřely udivenému lidstvu částečně
roušku z obdivuhodných tajů magie starověké a středověkého nekromantismu, v dnešní éře se karta
obrátila, a badatelé okkultičtí táží se veřejného mínění sami, je-li rozumné zavrhovati fakta a na nich
založené teorie jenom proto, že zdají se odporovati dosavadním poznatkům exaktní vědy.
Nic nepomáhá odpůrcům okkultních věd tvrzení, že badatelé okkultičtí předbíhají oficiální vědu,
že fakta jimi uváděná jsou nezaručena, nedobře kontrolována, že pozorovatelé jsou obětmi halucinací,
podvodů apod., vše marno, tajné vědy dokazují svojí přísnou logikou i experimentálně neudržitelnost
a vratkost jejich sofismat a strhují k sobě jako magickou mocí své dřívější největší odpůrce.
Nadešla doba povšechného obrození věd živou vlnou okkultních pravd, již nikdo nezadrží …
Očarování! Slovo v obecné mluvě, románech, novelách apod. dosti zhusta užívané, a přece tak
nezvykle a podivně znějící ve studii, která je má vědecky odůvodnit a vystihnout pravý jeho smysl pro
okkultní praxi.
Co je očarování? Je to ovlivnění osoby jedné osobou druhou, obyčejné bez vědomí prvé, za
účelem dosažení určitých efektů, fysiologických a nebo psychických, určitými prostředky, doposud
snad málo známými, svojí účinností však právě tak zdůvodněnými jako řada jiných, vědou
uznaných působců.
Lze opravdu někomu udělati? Na otázku tu musíme odpověděti jenom kladně. Dosavadní zkušenosti
v obecném životě a pokusy ve směru tom konané k odpovědi takové nás alespoň opravňují. A
naše nová publikace řeší problém očarování tak, aby každý, bez výjimky, mohl se přesvědčiti sám,
pokusně o správnosti očarovací teorie.
Těm, kdož pročetli předešlou moji práci o mumiální hermetické léčbě, budou některé věci, o
nichž v této studii pojednávám, poněkud již známými, ježto mumiální hermetická léčba i očarování
mají do jisté míry společného činitele, jímž je ód. V mumiální léčbě i při očarování jedná se o působení
na vyzářený ód. Při léčení mumiálním působí na chorého léčivý ód určitého nerostu, rostliny a
nebo zvířete, při očarování přistupuje k takovému čistě fysiologickému procesu ještě činitel psychický,
tj. vůle očarovatele, která ve mnohých případech může nahraditi i akci mumiální, jsouc samotna jediným,
telenergicky účinkujícím faktorem, vyvolávajícím očarovací efekty.
Jsou ovšem některé operace, při nichž vůle operátorova není zúčastněnou, a nebo jenom velmi
nepatrně, jako je tomu při očarování z lásky pomocí tzv. filtrů, kdy účinkují na oběť pouze chemické a
nebo chemicko-ódické vlastnosti filtrové hmoty.
Někteří moderní francouzští badatelé tvrdí, že principem starých, jmenovitě středověkých očarovacích
praktik, nebylo působení na vyzářený ód, nýbrž přímé vyvolání astrálu vyhlédnuté oběti za
účelem očarování. Třeba že možnost evokačních očarování ze stanoviska okkultního není vyloučena,
přece způsob a vůbec celý postup očarovacích operací starých čarodějů, jak vysvítá ze zachovaných
tradicí i písemných dokladů, měl tak význačný charakter mumiální, že jich nelze pokládati za akce
čistě evokační.
Nejnovější pokusy plukovníka de Rochas přímo kategoricky ukazují na analogii jeho pokusů se
středověkými praktikami, a můžeme směle říci, že tento geniální badatel byl prvním, který pečlivě
sebrav ohromný materiál ze starých děl a rukopisů, srovnával je s moderními výzkumy na poli tohoto
odvětví okkultismu získanými, a na základě takového obtížného srovnávacího studia, podporovaného
bohatě pokusy vlastními i jiných badatelů, postavil teorii očarovací, která doposud nebyla propracována
ani přesně stanovena, na pevné nohy.
Všimněme si jenom věcí, s nimiž pracoval středověký čaroděj, a nalezneme až nápadné podobnosti
a shody s předměty, jichž používal de Rochas ve své laboratoři. Vosk, vejce, vlasy, nehty, krev,
hnis, obnošené prádlo apod., toť pomůcky starých čarodějů i de Rochasovy. Než o tom až na jiném
místě. Zde chci ještě tolik podotknouti, že účelem této studie není rozhodovati o tom, pokud působily
při historickém očarování prvky mumiální a nebo praktiky evokační, ježto obé se asi vyskytovalo,
nýbrž dokázati, že očarování, ať již tím nebo oním způsobem, je možné a v dnešní době pokusně dokazatelné.
Podle toho, je-li zúčastněn při očarování prvek vůle a nebo mumiální, rozeznáváme očarování
mentální a mumiální. Očarování, při němž působí oba prvky, — a případů těch bylo a je doposud asi
nejvíce — je očarování mentálně-mumiální. Do této kategorie můžeme zařadit i očarování evokační.
K dějinám očarování
Lze říci, že praktiky očarovací se prováděly již v nejdávnějších dobách. Podle H. P. Blavatské
byli to Atlantově, kteří zahynuli jenom v důsledcích svých černých, magických činů. Zůstaňme však
v historické epoše lidstva.
Již první představitelé východního okkultismu, Akkádové a Chaldejci museli dobře znáti operace
očarovací pomocí obrazů a sošek, neboť téměř ve všech svých zaklínačích formulkách varují před
„zhotovovatelem obrazů“. Zcela přirozeně přecházely staré nauky magie z pokolení na pokolení, až
v době pozdější stykem evropských cestovatelů s Orientálci staly se základem evropského okkultismu,
pěstovaného tehdy jenom ojediněle a tajně v klášteřích.
Arabský historik, Ben Chaldûn, žijící ve 14. století, píše jako očitý svědek o nabatejských čarodějích
na dolním Eufratu následující: „Viděli jsme na vlastní oči, jak jeden čaroděj zhotovil sošku
osoby, kterou chtěl očarovat. Takové sošky jsou zhotovovány z látek, jichž jakost se řídí podle úmyslů
a plánů čarodějových, a jichž symbolický význam do jisté míry harmonizuje se jménem a postavením
jeho oběti. Postavil před sebe sošku nebo obraz, který měl skutečně a nebo symbolicky představovati
oběť, promluvil nad ním několik tajemných slov a plivnul naň. Na to napnul nad tímto symbolickým
obrazem již připravený provaz, udělal uzel, čímž chtěl naznačit, že jedná rozhodně a vytrvale a že se
spojuje s démonem, který v okamžiku plivnutí jej v konání podporuje, a že dále dokazuje, že má pevný
úmysl očarování nezrušiti.“
Také rituály egyptské a asyrské obsahují místa, jež se přímo vztahují na očarovací praktiky pomocí
obrazů a sošek. Lenormand ve svém díle La magie chez les Chaldéens et les origines accadiennes,
reprodukuje jednu desku pocházející z královského paláce v Ninive, jež obsahuje 28 prosebných
zaklínání proti působení zlých duchů, proti nehodám a nemocem. Zaklínání jsou psána ve formě litanií.
Tak např. 6. verš zní: Ochraňuj nás duchu nebe! Ochraňuj nás duchu země! Před těmi, kdož obličej
(obraz) tvoří, kteří očarovávají, před zlou tváří, zlým okem, zlým jazykem, zlými rty, zlým slovem.
Stykem s Egypťany naučili se černému jich umění i Židé, kteří vzdor drakonickým zákonům
mojžíšovským pěstovali je potajmu.
Také v Indii, kolébce to nejnádhernějších filosofických systémů okkultních, nebyla černá magie
neznámou, avšak vrozená asketická a hluboce nábožensky založená povaha Indů byla přirozenou
hradbou proti zhoubnému šíření egyptsko-chaldejského zla.
Že i v Řecku byly rozšířeny očarovací praktiky pomocí obrazů a sošek, je nám dokladem Platon,
který v XI. knize svých Zákonů praví mezi jiným toto: „Je opravdu neužitečné přemlouvati velmi
předpojaté osoby, aby se neznepokojovaly malými voskovými soškami, které byly položeny před jejich
dveře, na křižovatku nebo na hrob předků, a napomínati je, aby si jich nevšímaly, neboť slepě věří
na takové očarování.“
A kdož by neznal z řecké historie thessalských čarodějnic, jež každodenně probodávaly jehlou
z vosku uhnětenou hlavu osoby, již chtěly pozvolna usmrcovati?
Operace s voskovými soškami byly známy i Římanům. Tak římský básník Ovidius nám je připomíná
na jednom místě ve svých Heroidech ve vztahu na pověstnou dceru kolchidského krále Aiéta,
Medeu. Praví:
Devovet absentes simulacraque cerea fingit
Et miserum tenues in jecur urget acus.
8
(Očarovává nepřítomné, zhotovujíc voskové sošky
a propichujíc játra nešťastníků jemnými jehlami.)
Přímými dědici pohanských okkultních tradic byli křesťané, kteří v mnohém ohledu své pohanské
předchůdce ještě předčili. Se základním očarovacím aktem spojovali velmi často všeliké rouhačské
praktiky, jako např. udělování svatokrádežných svátostí voskové sošce, svěcení, balení sošky do kostelních
rouch apod. Proč konali takové zdánlivě nesmyslné věci, vysvětlím na jiném místě. Zde uvedu
ještě několik případů očarování z minulých století, o nichž se nám zachovaly písemné zprávy a které
uvádí de Rochas ve svém díle L’exteriorisation de la sensibilité.
Tak vypravuje se o skotském králi Duffovi, že zemřel následkem magické manipulace jedné čarodějnice,
která každodenně roztavovala na pánvi jeho voskovou sošku.
Roku 1317 píše Jan XXII., druhý papež aviňonský, že ho chtějí jeho nepřátelé očarovati: „Magikové
Jakub, zvaný Brabançon a Jan z Amanty, lékař, připravili nápoje, jimiž mne a několik kardinálů,
našich bratří, chtěli otráviti. Nemohouce nám těchto nápojů podati, zhotovili voskové sošky, jež
pokřtili našimi jmény, a bodajíce tyto, ohrožovali nás na životech… Avšak Bůh nás ochránil, neboť tři
z těchto ďábelských sošek dostaly se nám do rukou.“ (Bibl. arch. hist. Tarn-et-Garonne, IV., 2. Quart.
1876.)
Roku 1333 byl obžalován Robert z Artois, ježto prý chtěl očarovati manželku a syna Filipa VI.
z Valois. Soudu, který se odbýval při soudním dvoru v Louvru, předsedal sám král. Původní akta tohoto
procesu nalézají se v královském archivu (tresor de chartes).
Za vlády Jindřicha IV. obžaloval kardinál winschesterský manželku vévody z Glocesteru, na
něhož pro přízeň královu žárlil, z čarodějství. Podařilo se mu opatřiti svědky, kteří potvrzovali, že se
vévodkyně velmi často scházívala s jedním knězem, obviněným z nekromantie a čarodějnicí, Marií
Gardemain. Svědkové ujišťovali pod přísahou, že všichni tři prováděli ďábelské kousky, že roztavovali
na ohni voskovou sošku představující Jindřicha IV., vyčerpávajíce takto jeho síly a ukracujíce mu
života. Jakmile by byl vosk stráven, měl Jindřich zemříti. Vzdor tomu, že obžalovaní prohlašovali
svoji nevinu a že vévodkyně byla z vysokého rodu, byli všichni tři uznáni vinnými, vévodkyně odsouzena
k doživotnímu žaláři, kněz pověšen a čarodějnice upálena.
Ve druhém svazku díla Jours caniculaires, napsaného Simon Mayolem de Ast, biskupem
z Valtour, nalézáme příběh o jedné paní, jíž pohrozila čarodějnice uděláním… Za několik dní pocítila
paní hrozné bolesti v břiše, jakoby jí někdo v přestávkách bodal do střev. Hrozným sténáním znepokojovala
veškeré sousedstvo. Tu navštívil ji jistý hrnčíř, který pravil, že je očarována. Nechal prozkoumati
práh, kdež byla nalezena kromě jiných čarodějných věcí též vosková soška probodnutá jehlou.
Když bylo vše hozeno do ohně, paní ozdravěla.
Kerdaniel podává nám zprávu o procesu před senátem v Savojsku z roku 1723, v němž byl
k smrti odsouzen hrabě André Philibert z Pleorzu ve vévodství Aosta, poněvadž chtěl pomocí voskové
figurky, kterou roztavoval na ohni, usmrtiti svoji manželku.
Nemálo zajímavým je případ, o němž vypravuje de Rochas, a který je tím pozoruhodnější, ježto
de Rochas zná jednající osoby. Jistá chudá dívka J. přála sobě provdati se za velmi bohatého příbuzného
přes to, že byl o 40 roků starší. Jeho sestra L. se zamýšlenému sňatku protivila, ježto by bylo jejím
dětem ušlo značné dědictví. V tísni obrátila se dotyčná dívka se svojí sestrou B. na jednu ženu, která
byla vyhlášenou čarodějnicí, o radu. Žena ta, k níž poprvé přišly, ihned jim řekla, že se chce jedna
z nich provdati, že však sňatku tomu nepřeje jistá dáma, které se ostatně lze zbaviti, aniž by se muselo
vyjíti z domu. Obě se domnívaly, že to žert, avšak sestra J., která byla velmi zhýčkanou a zvědavou,
chtěla absolutně viděti, jak by sobě čarodějnice při takové „práci“ počínala. Zůstala tedy s čarodějnicí
o samotě. Tato ukázala jí voskovou sošku, tázala se na jméno dotyčné paní, pokřtila tímto jménem
sošku, a podavši slečně J. špendlík, nařídila jí, aby sošku probodla. Slečna J. píchla tuto do břicha.
Téhož večera obědvaly obě sestry u svého příbuzného, jemuž byla právě doručena telegrafická zpráva,
že paní L. ráno v kostele náhle zemřela. Přirozeně byly tím obě dívky velmi dojaty. Několik dní na to
se dověděly, že paní L. zemřela na protržení střev…
Ve francouzské provincii Bearnu provozuje se ještě dnes očarování. O tom píše probošt Biraben
následující (Initiation, květen, 1898):
„Zmocní-li se nepřítel trošky vody, které jste se dotknul, vaší kadeře a nebo oděvu, hrozí vám
velké nebezpečí býti očarován. Potajmu odňaté věci musí býti látkou pro „volt“ (tj. značku, obraz a
nebo sošku oběti), a je to věcí velmi vážnou. Čaroděj nechá v nádobě s vodou močit vlasy a nebo jinou
9
látku vám odňatou, načež vystaví nádobu tu po tři dny měsíčnímu světlu. Na to vezme vejce, odstraní
malým otvorem bílek a nahradí jej voltem. Pak zalepí otvor voskovou pečetí se znakem… Po té zakope
takto preparované vejce na osamělém místě, přičemž říká následující slova: „Běž, běž, běž, chcípni
jako pes, a především velmi trp!“ Oběť jsouc na tuto akci upozorněna pícháním na levé straně, vykonává
neprodleně protiakci. Vezme srdce z čerstvě zabitého skopce, pověsí je na železný hák a probodává
hřebíky. Často pověsí je nad ohniště a říká nad ním slova: „Běž, rychle běž zpět, odkud jsi přišlo.“
Jsou však případy ještě spletitější, jak píše Stanislav de Guaita ve svém díle Temple de Satan.
Praví: „Volt při magickém očarování je z vosku uhnětený obličej osoby, která se má zničit. Čím věrnější
je podoba, tím větší šance na úspěch. Může-li čaroděj při zhotovování voltu přimíchati doň několik
kapek svatého oleje a nebo kousky svěcené hostie, pak nehty, zuby a nebo vlasy své oběti, je
přesvědčen, že má ve své zločinné hře právě tolik trumfů. Podaří-li se mu odníti jeho oběti ještě nějaký
šat, který tato delší dobu nosila, je velmi šťastným, a obléká do něho sošku, a to, pokud lze, tím způsobem,
jak se obléká sama oběť. Tradice předepisuje, aby se udělily sošce tytéž svátosti, které mohla
obdržeti oběť: křest, poslední večeře, biřmování, svěcení kněžstva a event. i poslední pomazání. Na to
následuje vlastní očarování, které pozůstává v tom, že se soška bodá otrávenými jehlami a zasypává
celou spoustou těch největších urážek, aby se v čaroději vzbudila démonická zášť. Nebo v určitých
tajemných hodinách zraňuje se soška střepinami skla a nebo otrávenými trny, z nichž kape zkažená
krev. — Voskový volt může zastupovati i ropucha, která se pokřtí jménem oběti. Proklínací obřady
jsou tytéž. Podle jiného receptu sváže se ropucha vlasy odňatými oběti, načež se na ni naplive a zakope
se pod práh a nebo na jiné místo, které oběť musí často navštěvovati.“
Dr. Bataille vypravuje o jednom magickém zápase mezi Albertem Pikem, zednářským velmistrem
a dr. Gorgasem, lékařem na universitě v Baltimore a předsedou skotského disidentského ritu.
Albert Pike očarovával obyčejně pomocí voskové sošky, vlasů, nehtů apod. Neměl-li těchto,
hleděl se zmocniti některých kousků oděvu svého nepřítele. V případě s dr. Gorgasem obdržel od jeho
pradleny kapesník.
Takovou mumiální látku ponořil do silného roztoku solného. Při sypání soli do vody říkal slova:
Sagrapim mel ancht ebo rostomouck elias phog. Na to sušil látku nad ohněm, udržovaným větvemi
magnoliovými. Po tři týdny pak každou sobotu vzýval Molocha drže látku ve vztažených rukou, jakoby
byl vzývaný démon přítomen a jemu ji obětoval. Třetí soboru o 7. hodině odpoledne spálil dotyčnou
látku na lihovém kahanci, přičemž zpíval ďábelské písně, které sám komponoval, a shrnul popel
na olověný talíř, na němž byly vyryty různé hieroglyfy nožem zasvěceným Luciferovi. Toho dne do 3
hodin nepožil žádné potravy, a jeho celý oběd sestával z ryby, biskvitu a sušeného ovoce.
Druhého dne modeloval z vosku, do něhož přimíchal popele z oné látky, sošku, kterou zval „dagydou“.
Dagyda Gorgasova byla 30 cm velká. Pike nebodal však sošku jehlou, ani ji neroztavoval na
ohni, nýbrž položil ji pod vývěvu, z níž vysával vzduch.
Očarovaná osoba pociťovala pak zvláštní nevolnost, jejíž příčiny si nedovedla vysvětliti.
Kdo by se domníval, že se dnešního dne očarovací praktiky více neprovozují, mýlil by se. Dostávám
velmi často dopisy, v nichž obracejí se na mne lidé s prosbou o pomoc proti nepřátelům, kteří
prý posílají na ně magickým způsobem všeliké nehody, nemoci a neštěstí. Ovšem ve většině případů
jsou to pouze ničím neodůvodněné domněnky, rodící se v chorobně podrážděných mozcích jedinců,
kteří, neznajíce pravé příčiny na ně doléhajícího zla, připisují je tajemným příčinám. Jenom ve dvou
případech bylo lze zjistiti magickou protiakcí očarovací působení.
