v sobě nadpřirozené, magické
síly je téměř tak starou, jako kulturní
lidstvo samo. Nebyly to pouze nápadné
fyzikální vlastnosti drahokamů
(barva, lesk, tvrdost, stálost v nejrůznějším
prostředí a poměrná
vzácnost nálezů), kterými k sobě upoutaly pozornost
člověka, nýbrž
právě tato živá víra, že drahokamy mají praktický vliv na tělo i
ducha.
Tato víra, běžná ve starověku, se dosud udržela i na blízkém
Východě,
kde dodnes jakákoliv pochyba o ní je pokládána za skutečné
rouhání.
Během
dob změnily se však pojmy i sama jména drahokamů, a proto je
dnes
někdy těžko rozhodnout, o jakých drahokamech je ve starých textech
zmínka.
Rozdíl mezi přísně vědeckou nomenklaturou moderní mineralogie a
symbolickými
či příliš vzletnými názvy starých je příliš veliký, podobně jako
mezi
chemií a alchymií.
Mimo to byl starověký a středověký pojem
drahokamu mnohem širší
nežli dnes. Tak byly mezi ně počítány mnohé
anorganické i organické hmoty,
které dnes nejsou kladeny ani k
polodrahokamům (například: alabastr,
bezoár, kanell, jantar atd.).
Ve
starých pramenech se dále mnohonásobně kříží a proplétají
nejrůznější
stanoviska, z nichž jsou drahokamy hodnoceny, takže stěží lze
místy
rozlišit, o které se vlastně v daném okamžiku jedná (přírodovědecké,
magické,
astrologické, farmakologické, symbolické, či mystické). Také se zde
vzájemně
prolínají kulturní přežitky starších dob s názory a zkušenostmi
mladšími,
takže celek často tvoří zdánlivě neproniknutelný konglomerát
různého,
často i protichůdného odkazu nejrůznějších dob, zemí i civilizací, v
němž
se stýká pravda s omyly, výstižné symboly s násilnými výklady,
zapomenuté
zkušenosti a vědění s nedomyšlenými a nezodpovědnými
hypotézami.
